Po smrti dcery pro mě bylo kromě zvládnutí bezbřehého smutku, žalu a zoufalství asi nejtěžší vrátit se do běžného života a hlavně mezi „normální“ lidi.
Po tom co jsem si našla způsob, jak tu obrovskou ztrátu vůbec pojmout a nezbláznit se, bylo úplně nepředstavitelné vyjít ven a potkat kohokoli, kdo nás znal před tím, než umřela, s kýmkoli se setkat, s kýmkoli mluvit a vidět se s ním. Nechtělo se mi zvedat telefony, nechtěla jsem otevřít dveře, když někdo zvonil, nechtělo se mi mluvit.
Jediný kontakt, který byl pro mě příjemný, bylo psát si sms a e-maily a tím sdílet hluboký smutek a žal, který jsem prožívala, a to ve chvílích, kdy jsem na to měla chuť.
Našli se lidé, kteří se mi opakovaně snažili dovolat i potom, co jsem jim několikrát telefon položila a poslala jim sms s prosbou, ať mi nevolají, že na to ještě nejsem připravená, ale že jim velmi děkuji za projevenou podporu a účast, a že se sama ozvu, až budu chtít.
Cítila jsem touhu zabednit se doma, anebo prostě odjet někam daleko od toho všeho, tak abych mohla v klidu prožít všechen smutek, žal, bezmoc, zoufalství, osamění, pocit, že to prostě nezvládnu, že se zblázním, že to přeci nemůže být pravda. Potřebovala jsem čas, abych si znovu odpověděla na otázku, kdo jsem a kam kráčím. Abych přehodnotila celý svůj život, řekla si, jak chci žít dál, čemu se budu věnovat a jak změním všechny společné plány, které jsem s ní měla.
Pak jsem byla teprve připravená přijmout první návštěvu nebo telefon.
Nejdříve jsem se chtěla vidět s nejbližšími přáteli a mojí rodinou, o kterých jsem věděla, že mě podpoří, obejmou, budou poslouchat, nebudou mě soudit, ustojí můj pláč i vztek a budou jen sedět mlčet a podávat mi kapesníky. Jediná věta, kterou jsem chtěla slyšet, byla: „Veru, je mi to hrozně líto.“ nebo „Nevím, co mám říct, můžu ti nějak pomoct? Kdykoli se mi ozvi, jsem tu pro tebe.“
Tak moc mě rozčilovalo běžně užívané „přeji upřímnou soustrast“. Vždycky jsem si říkala, raději mlčte, nic neříkejte, co to jako má být? Taková plochá nicneříkající fráze. Kdybyste mě raději objali nebo raději ani vůbec nechodili, nepsali. A pak jsem si uvědomila, jak je téma smrti v naší společnosti tabuizované a jak je i pro moje okolí těžké se mnou vůbec mluvit, vidět mě. Nevědí, co mají říct, o čem smí a nesmí mluvit. Cítila jsem se jako prašivý pes.
Ale dodnes ve mně hluboce zní některé věty od blízkých přátel a rodiny, které ve mně vyvolaly veliký pocit náklonnosti a podpory, porozumění …. A nad nimiž dodnes brečím, ale ne žalem, ale pocitem štěstí z blízkosti s tak úžasnými lidmi a s ohromnou vděčností za to, že je všechny znám….
„Veru tak hrozně mě to mrzí kvůli tobě i tomu prckovi.“
„Nejraději bych přijela a držela tě v objetí tak dlouho, jak bys potřebovala.“
„Nevím, co na to mám říct, nedokážu si vůbec představit, jak hrozné to musí být, kdybych mohla cokoli udělat, zavolej, napiš“
„Jsme tu pro vás!“
„Pořád na vás musíme myslet, kdybychom cokoli mohli udělat, ozvěte se!“
„Kdyby sis chtěla promluvit, jsem tu jenom pro tebe“
„Nechceš, abych se stavila? Můžeme třeba jen mlčet, jak budeš chtít…“
„Holčičko moje, to zase nějak společně zvládneme, moc mě to mrzí.“
To je přesně to, co jsem chtěla a hlavně potřebovala slyšet.
Od smrti dcery uběhly tři měsíce a já se stále bojím se s některými lidmi vidět a je pro mě vždycky nepříjemné, když jdu někam ven za přáteli a vím, že přijde ještě někdo, koho jsem od její smrti neviděla. Bojím se lítostivých pohledů, bojím se věty „upřímnou soustrast“, ale bojím se i toho, že to lidé přejdou bez jediného slova.
Není pro mě nic horšího než dělat, že se nic nestalo, vyhýbat se jakémukoli tématu, které by mohlo připomenout smrt, dávat si pozor, o čem mluvit nebo nemluvit. Takový hovor bývá velmi povrchní, nicneříkající, velmi nepříjemný a je zbytečnou ztrátou času pro obě strany. Nikdo už nesmaže to, co se stalo, a pokud to budeme přecházet, nic to nezmění. V takových chvílích ve mně všechno řve, stalo se to, nedělej, že ne! Oba/obě dvě to přeci víme! Celý rozhovor potom jen sleduju, jak daný člověk bruslí na velmi tenkém ledu, až se led stejně prolomí. Jakoby celou dobu přitahoval slova typu dítě, porod, lékař apod., i když si dává velký pozor, aby je nevyslovil, vždy si najdou cestu na povrch a jsou vyřknuty, potom jen vidíte, jak se daný člověk lekne, zrudne a snaží se z toho zase rychle vybruslit jinam. Celou dobu cítím, jak se těší, až bude moci odejít a bude zase volný. A při tom by stačila jen pouhá věta na začátek setkání, která vy všechno změnila, a potom by bylo možné bavit se otevřeně o čemkoli. „Moc mě mrzí, co se stalo, jak ti je?“ nebo „Nevím, jak mám začít.“ „Moc jsem na tebe myslela, můžu něco udělat?“ Prostě nějak zvědomit, že jsme lidé, že obě strany ví, co se stalo, a že je nám to všem líto a nevíme, jak z toho ven.
Dokud se toto téma nevypustí na povrch, vždy tam bude a při takovém setkání se budeme cítit stále stejně špatně, i kdyby uběhl další rok……
Co dál?
