Vzpomínám si, jak jsem seděla v letadle z Trujilla do Cusca a žena, která seděla vedle mě, mi říká. Veroniko, celou dobu, co jsme v Peru mi pořád chodí, že pro tebe bude veliké být v Ollantaytambo v chrámu, je tam brána větru. Něco velkého se tam pro tebe stane, tak jsem ti to jen chtěla říct, už tam s vámi nebudu, musím letět o pár dní dřív do Čech, ale moc si to tam užij a určitě tam běž. 

A měla pravdu. To jsem ještě netušila, co mě v Ollantaytambo čeká. A jak moc si ho zamiluji a kolikrát se tam potom ještě vrátím.

S tou stejnou ženou jsem se během toho samého letu bavila také o tom, jak cestuje už roky po jižní Americe, občas si z Čech někam vyjede, jen ona sama nebo se svým mužem a dětmi. Tenkrát jsem ji říkala, miluji cestování o samotě jen tak s batohem, ale jižní Amerika, to bych sama nedala. V Evropě mi to přijde naprosto v pohodě, ale tady? Ona se jen pousmála. Jako by tušila, že se za měsíc a půl vydám kompletně sama se svým batůžkem právě na cestu do Peru do Ollantaytamba. A od té doby znovu a znovu a další cesta mě čeká v září.  Pokud si tedy Peru pro mě nenachystalo něco dřív nebo jinak, než si myslím. Nebylo by to poprvé, co se mé plány v souvislosti s Peru naprosto proměnily. 😀

No ale zpátky k Ollantaytambo.

Je to překrásná prastará incká vesnička, kterou proudí vodní kanály, které roznáší po celém městečku energii, čistí ho a harmonizují. Miluji vodu. Takže není náhoda, že mě má duše a duch místa zavolali tak silně právě sem.

Vzpomínám si, jak jsme po celém dni stráveném na úžasných inckých chrámech v Posvátném údolí, kde se stalo mnohé – v jednom jsem prošla porodními cestami a vynořila se ve své síle, zpracovala další vrstvu žalu a smutku ze ztráty své první dcery a nechala promluvit moudrost předků, vjeli do Ollantaytamba. Před námi se na kopečku objevilo toto malebné městečko s vysokými kamennými zdmi, úzkými prastarými uličkami, vodou prýštící z každého koutu a nádhernými horami tyčícími se nad ním. 

Vyhrkly mi slzy do očí. To je ono! A rozlil se mi pocit radosti a štěstí do celého těla. Cítila jsem se jako malé dítě, které objevilo tu nejkrásnější věc na světě.

Lapala jsem po dechu, jak jsme projížděli městem a blížili jsme se k hotelu, kde jsme měly strávit následující noc. Taková nádhera!

Ještě oblouzněná vším, co se stalo v chrámech před tím, naprosto nabitá a plná radosti a vděčnosti z toho, že můžu být na tak krásných místech, jsem se vydala s dalšími ženami na večeři. 

Naše nastavení bylo jasné. Jdeme se jen najíst a spát, zítra nás čeká veliký den, půjdeme se hned z rána podívat do místního chrámu – právě na bránu větru a prameny princezen, celý den strávíme tady, a pak nás čeká přesun na Machu Picchu, na které jsem se moc těšila. 

Vyšly jsme na ulici a ušly pár metrů a mě zavolal jeden šamanský obchůdek. Prošly jsme kolem něj, ale něco mi silně říkalo, běž dovnitř. A tak jsem zastavila ženy a říkám jim, vím, že jdeme jen jíst, ale myslím, že sem musíme. 

V Peru jsem se naučila 100% důvěřovat své intuici. Vstoupily jsme dovnitř, hrála tu příjemná indiánská hudba, obchod byl plný krásných šperků, vonělo to tu palo santem a stál tu indián. Indidán indián. V Peru totiž muži vůbec nemají dlouhé vlasy, tak jak si je mi evropani představujeme a jak je známe z našich ulic, kde hrají na flétny a prodávají svá cd. Ale tento. Zůstaly jsme všechny překvapením a radostí stát. Huráá konečně nějakého vidíme. 

Pomalu jsme se rozhlížely po obchodě, obdivovaly krásu šperků, zkoušily si je a já čas od času někomu něco překládala do španělštiny, ptala se na kameny, ceny apod.

Najednou se od dveří ozvalo: To jste teda moc daleko nedošly. :D Míša si všimla, že jsme všechny v obchodě, jen se usmála jakoby věděla a pokračovala dál svou cestou.

Užívaly jsme si tu atmosféru, která tu byla. Přesně to, co jsme potřebovaly. Příjemná hudba, klid, mír a šperky. Vůbec se nám odtud nechtělo. 

Hlad byl ale silnější. A tak jsme pomalu platily za krásné kousky, které jsme si vybraly a já se dala s indiánem více do řeči. Podívala jsem se mu do očí a zjistila, že je to duše, která znám už dlouho dlouho. A tak jsme se poprvé setkali s Aguilou, užasným člověkem, který mě od té doby naučil mnohé, a se kterým vás budu provázet na zářijové cestě do Peru. 

Pokud chceš zažít sílu, kterou Peru promlouvá na vlastní kůži, připoj se k nám. Zbývá nám posledních 7 místeček. Více tady.

A co že se to stalo na té bráně větru? Pokračování mého příběhu příště.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *