Chrám luny na Machu Picchu a hadí síla

Autobus nás veze klikatou cestou nahoru. Brzy už budeme u vstupní brány. Tak jsem zase tu. Na místě, které ještě před pár měsíci bylo mým dětským snem a teď tu stojím po druhé. Tolik se toho mezi tím odehrálo. Ničemu z toho bych ještě před rokem a půl nevěřila. Jsem opět na Machu Picchu – starověkém pralesním městě a svatyni, díky které lidé létají přes celý svět, podobně jako jsem poprvé letěla já, aby ji mohli spatřit.

Tentokrát se na to moc netěším. Vedu sem skupinu, nebýt jí, nebyla bych tu. 

Minulá zkušenost byla rozporuplná. Je to překrásné místo uprostřed pralesa, nicméně plné turistů a hlídačů, kteří čekají s píšťalkou v puse na každého, kdo se zastaví nebo jen pohne nesprávným směrem. Místo je celé rozvibrované a bránící se přívalu nevědomých turistů, kteří se jako mravenci rozběhnou každý den po posvátných místech, bez respektu se dotýkají prastarých zdí a odškrtávají si další turistický cíl ze seznamu. 

Nad městem na 3 posvátných horách se však rozlévá klid a mír a odehrávají se tam magické okamžiky, pokud si dovolíme přijít v jiném nalazení. 

A tak jsem moc ráda, že máme vstupenky kromě městečka právě i tam. Daleko od všech ostatních. A co víc, podařilo se mi sehnat vstupenky, které několik let nebyly vůbec dostupné. A tak máme jedinečnou možnost vydat se až na Chrám luny, hluboko do džungle za samotné Machu Picchu.

Městečko probíhám, jak nejrychleji je to možné. Zastavuji se jen tam, kam mě to vyloženě zavolá, v některých částech se nechci vůbec zdržovat. Energie tu není zrovna pozitivní a otevírají se tu staré příběhy o moci, touze a smrti. 

Na jiných místech je cítit hluboké propojení se zemí, s hvězdami a s lunou. Tam si sedám a čekám na ostatní. 

Brzy už se potkáváme všichni a vstupujeme na speciální okruh.

Naše kroky vedou do džungle.

Procházíme prastarými cestičkami klikatícími se podél Wayna Picchu a klesáme dolů do srdce přírody.

Prales je tu velmi živý, slyšíme mnoho zvuků, džungle zpívá a promlouvá, ale žádná zvířata vidět nejsou.

Noříme se hlouběji a asi po dvou hodinách se prales otevírá a my vstupujeme na mýtinu, kde je vidět skalní převis, zbytky prastarých zdí a nádherný výhled na okolní kopce.

Zastavujeme se, nabíráme síly a postupně se vydáváme prozkoumat tuto překrásnou svatyni

Moje kroky nejdříve vedou pod převis sám, dávám obětinku z cocy a ladím se na místo.

Cítím tu ženské archetypy a možnost s nimi vnitřně pracovat a vyladit je. 

V tom Aguila odkrývá kámen u vchodu a volá, pojď se podívat, je tu had.

Nemám sebemenší chuť vidět hada. Hadi jsou pro mě sice posvátní, ale mám z nich respekt a o setkání s nimi nestojím. Zažila jsem si jich za svůj život už ve volné přírodě spoustu a všechny byly doprovázené úlekem, strachem a nutností to rozdýchat, než jsem byla schopná se na hada pořádně podívat, naladit se a pokusit se s ním propojit.

Zvědavost mi ale nedá, a tak se už brzy pomaličku přibližuji a říkám, hlavně opatrně prosím, nevíš, jestli není jedovatý, nevystraš ho a neubliž mu.

Odvaluje kámen po druhé a já si všímám pohybu. Dívám se zatajeným dechem pod kámen a spatřuji tam krásnou ještěrku. To není had. Dívej.

Ulevuje se mi. A zároveň žádám Aguilu, aby ji znovu zakryl a nechal ji v klidu tam, kde je. Vypadá vystrašeněji než já.

Po chvilce se vydávám na další průzkum. Volají mě staré zdi vedle chrámu. Proplétám se mezi nimi a naciťuji si, jaké to tu v minulosti asi bylo.

Vidím, že něco je ještě níž, a tak vstupuji k dveřnímu portálu, který vede dolů.

Moje oči se stočí k zemi a uf je tu! Dlouhatánská hadí kůže přímo vedle mé nohy. No to snad ne!

Rozdýchávám to a snažím se nepanikařit. S úctou si ji prohlížím, neutíkám. A zdravím hadího ducha.

Rozhoduji si to zatím nechat pro sebe a jdu dolů. 

Moje kroky mě vedou do další jeskyně, které je plná meteoritů. Uuuu to je síla. Cítím, jak se mnou každý z nich pracuje. Otevírám se jim, i když to není jednoduché. Vynáší na povrch mnoho stínů. Ale dávám jim důvěru a jsem s nimi. 

Se slzami vděčnosti v očích opouštím toto místo a vycházím zpátky na slunce. Sedám si na nedalekou skálu, kde nechávám vše integrovat. 

Zachvíli cítím volání jít opět nahoru. Přicházím ke kamennému portálu, kde je hadí kůže. Tentokrát dostávám jasný impulz: “Řekni to”. A tak volám na Aguilu a jednu z žen ze skupiny, chcete něco vidět? Oba přichází. Aguila je nadšený bere kůži do ruky a začíná mě jí hladit po rukách i obličeji. Přijímám to. Točí mi ji jako náramek kolem zápěstí.

A najednou si něčeho všímám. Vůbec mi to nevadí, naopak, propojuji se s hadí silou a cítím hlubokou vděčnost, že můžu.

Zdravíme hada, kterému kůže patřila a s úctou jí vracíme zemi a zdobíme ji cocou a ovocem. Děkuji Matce Zemi i tomuto místu za léčení.

Večer ke mně přichází jedna žena ze skupiny a říká. Veroniko víš, jak jsi tam našla tu hadí kůži? Šla jsem tam pak znovu chvilku po Tobě a ve zdi byl obří dlouhatánský had, který mě upřeně pozoroval.

Náš hadí přítel se přišel podívat a rozloučit.

Dodnes z tohoto setkání cítím hlubokou radost a vděčnost. Má hadí síla je poléčena.

Volá Tě Peru? Chceš se do něj příště vydat spolu s námi? Mrkni na květnovou cestu. Více tady.

Sdílejte

Facebook
Twitter
LinkedIn

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *