Je tu poslední den před odletem a já a mé dvě kamarádky cítíme, že je třeba se vydat na chrámy nad Cuscem. Ještě něco uvidět a hlavně se rozloučit a poděkovat Peru za neuvěřitelné dary, které nám přineslo.
To v tu chvíli ještě ani vůbec netušíme, co se během následujích měsíců udá, a jak moc se životy nás všech třech promění. Ale o tom třeba příště.
Je 7 hodin a my se necháváme vyvézt taxíkem nahoru před vstupní bránu do Sacsayhuamánu.
Sacsayhuaman je hlavním chrámem nad Cuscem, který představuje hlavu pumy, zatímco samotné Cusco znázorňuje její tělo. Pravděpodobně ho začal budovat kolem roku 1440 incký vládce Pachacuti. V době kdy se u nás stavěli raně středověké hrady.
Tato stavba je však mnohem zajímavější a působivější. Je napojená na zemi, slunce, hvězdy i lunu, propojená s celým kosmem. Postavená na pečlivě vybraném místě a nasměrovaná tím správným způsobem. Ctí zákony posvátná geometrie.
A my inkům říkáme primitivní indiáni.
Jak směšné mi to připadá, když tu stojím.
Vstupujeme dovnitř a ukazujeme vstupenky. Hlídač se na nás dívá a říká: “Dámy vaše vstupenky byly platné jen do včera.”
Nechápavě se na něj díváme? Do včera? Jak to? Co je dnes za datum? Poplašeně se po sobě koukáme.
On se usměje a říká: “Víte co? Běžte. Takhle ráno tu ještě nikdo není.”
Děkujeme mu. A vydáváme se vstříc chrámu.
Jen co zajdeme za roh, dáváme obětinku cocy. Je to tu zakázané jako ve všech chrámech, kde se platí vstup. Ale když to člověk udělá nenápadně…
Všímá si nás jeden z místních hlídačů a začíná sledovat naše kroky. Když vidí, jak se zastavujeme a naciťujeme na jednotlivá místa, jeho přísnost se postupně vytrácí a nechává nás dělat, co potřebujeme a ještě nám přeje pěkný den.
Vybíráme si místo, kde uděláme naší malou ceremonii a poděkujeme duchu Peru za všechny dary, místa a lidi, které jsme po cestě potkali, a kteří nás obohatili.
Naše tří týdenní cesta se začíná završovat. Dokončujeme náš obřad a s hlubokou vděčností v srdci, zkoumáme další části chrámu.
Nacházíme se v posvátné části. Je tu krásně.
Kloužeme se na energetických klouzačkách. K čemu asi v minulosti sloužily? Zkoumáme jednotlivé kameny a tváře, které jsou v nich často vidět. Dotýkáme se prastarých zdí. Procházíme zasvěcovacím tunelem, který vede úplnou tmou a není v něm vidět ani na krok. Nevíme, kam vede, jak je dlouhý, ani co je před námi.
A s každým dalším krokem se završuje náš dosavadní život a rodí se naše nové já.
Já které je ochotné dělat změny, já které je vděčné za vše minulé, i za to co bylo bolestivé i za to co bylo krásné, já které se nebojí vkročit do tmy a do neznáma, já které si váží sesterství. Já které přebírá zodpovědnost za svůj život, a které si uvědomuje, že tvoří – každou minutu, každou sekundu svou budoucnost a každičký její aspekt.
Jsme tu spolu, přesto každá sama za sebe.
Díky této cestě po Peru za sebou necháváme všechny strachy a obavy, svlékáme hadí kůži a loupeme vrstvy cibule až k samotnému jádru. Vyplakaly jsme tu mnoho slz, z plna hrdla jsme se smály. Propojily jsme se se zemí i s celým vesmírem.
Naše cesta byla slovy nepopsatelná. Každý krok měl svůj smysl, každé místo nám něco předalo, každý pohled do očí jiného člověka, se do nás hluboce otiskl.
A teď je třeba to dokončit a vydat se dál. Přenést to domů.
Chceš to zažít také?
Vydej se s námi na květnovou cestu. Tady najdeš více informací.
