Jedna z mých velmi silných vzpomínek z Peru se týká Machu Picchu.

Na toto místo jsem se těšila celou dobu. Jak jsem už psala v předchozích příspěvcích, bylo to právě Machu Picchu, u jehož obrázku mi vyhrkly slzy, když jsem ho viděla jako dítě poprvé. A věděla jsem, že sem se rozhodně jednou podívám.

A najednou jsem skoro tam. Po osudovém setkání s Aguilou v Ollantaytambo nastupuji se skupinou žen, které mi za poslední 2 týdny velmi přirostly k srdci, do vlaku. Jedeme. Trochu mě děsí šaráda pro turisty, která probíhá už ve vlaku. Průvodčí se převlékají do kostýmů a začínají tančit a hrát srdceryvný příběh z doby inků. Dívám se raději z okýnka. Je mi trapně i za ně, vidím, jak jim v tom není příjemně, ale je to součást jejich práce a nemohou říct ne. Kolikrát už tohle asi museli podstoupit?

Koleje vlaku lemují řeku Urubambu, která se jako obrovská anakonda klikatí mezi vysokými horami pokrytými ledovci. Teče až hluboko hluboko do andského pralesa. Tuhle řeku prostě miluju.

Nad námi se tyčí jedna z nejvyšších hor Apu Veronica. Zdravím ducha hory a cítím, jak na mě silně působí. Má jmenovkyně. Vnímám k ní velikou úctu. A není náhoda, že je právě tady kousek od Ollantaytamba, a že nese toto jméno nebo že já nesu to její.

Do Puebla de Machu Picchu přijíždíme už za tmy. A tak na nás místní Disneyland připravený pro turisty působí ještě víc. Tato vesnice má jeden jediný účel, vytáhnout z turistů co nejvíce peněz, za co nejkratší čas. Není mi tu příjemně, ale cítím, jak to tu celé vibruje a jak tu silně působí duch Machu Picchu.

Jsem vděčná za to, že se ubytováváme až na samém okraji vesnice. Za námi už jsou jen termální lázně a prales, pod oknem zurčí řeka. Jdeme brzy spát, brzy ráno nás čeká výšlap na Machu Picchu. Máme koupené vstupenky jak na horu tak do starověkého města.

Nemůžu usnout. Toto místo je tak silné, že není možné odpočívat nebo spíš není to ani potřeba. Po 3 hodinách převalování vstáváme, nasazujeme si batohy a vyrážíme. Brzy ráno nás autobus vyváží nahoru ke vstupní bráně a hned v 7 hodin vcházíme mezi prvními dovnitř.

Machu Picchu jsem tu. 🙏

Zásobeny kokou a dalšími obětinkami se vydáváme vstříc chrámu. Co nás tu čeká, nemám tušení, ale cítím, že to bude velké. Dostáváme instrukce, že nás nikdo nesmí vidět.

Po Machu Picchu se totiž nedá pohybovat volně. Je třeba dodržovat vymezené trasy určené provázky, nesmí se na nic sahat a nikde se zastavovat. Panují tu přísná pravidla. A mezi ně patří i to, že se tu nesmí pořádat žádné obřady ani dávat obětiny. Ale jsem rozhodnutá, že si to nenechám zkazit. Toto místo mě volá už tak dlouho. A užiju si ho i přes všechna omezení.

A taky tomu tak je, i když úplně jinak, než jsem si myslela. Ostatně jako všechno v Peru. 😀Nic se neodehrává podle plánu.

Zatímco čekáme u brány na vstup na horu Machu Picchu, po které je pojmenované i celé staré město a chrám, jejichž název se nezachoval, překvapuje nás mlha, která se kolem nás rozprostírá. Skoro nic není vidět.

To přejde, říkáme si. Jen co vyjde sluníčko, mlha se zvedne, nejspíš to patří k pralesu.

V 8 hodin nás pouští na horu. S radostí se vydáváme na cestu. Víme, že výstup trvá cca 2 hodinky. Díky mlze však netušíme, kam jdeme. A to je ten největší dar, který jsme mohly dostat.

Upřímně kdybych věděla, kam jdu, nevím, jestli bych tam došla a rozhodně bych tam nedošla v takové lehkosti a hravosti jako s mlhou a nakonec i osvěžujícím deštěm, který na nás dopadá a očišťuje nás, oživuje.

Jdeme skoro samy. Každý den může na horu vystoupit maximálně 200 lidí. S dnešní mlhou to ale všichni vzdali a my jsme jedny z mála z cca 15 lidí, kteří ten den na horu došli.

A to je obrovské požehnání. Před námi jde jen jeden starší angličan, který je neuvěřitelně rychlý a zatímco my se plazíme ještě nahoru, on už sestupuje dolů. Čas od času se míjíme s jedním párem, který udržuje podobné tempo jako my.

Jdeme a radujeme se z nádhery, která nás obklopuje, sice není skoro nic vidět, ale dobrá nálada nás neopouští a moc nás baví prales kolem. Liány, orchideje, prastaré posvátné kamenné schody ze serpentinu, po kterých vystupujeme nahoru.

Není to obyčejný výstup, je to posvátná pouť na horu.

Trochu si říkám, jestli vůbec něco uvidíme a má smysl tam jít, ale když se ladím hluboko dovnitř do sebe na své srdce, cítím tam klid a mír a vím, že ano. Rozhoduji se pro důvěru a pokračuji nahoru. ❤

Těsně pod vrcholem nás dobíhá strážce. Ach ne! Doufala jsem, že tam žádný nebude, když je tak ošklivo a budeme mít možnost horu více prozkoumat. Zdraví mě, je milý, ptá se mě, jak se mám a s radostí kolem mě probíhá nahoru. Ano probíhá. Neuvěřitelné. Ptám se ho, jak dlouho mu ta cesta trvá a on říká, no teď už jen 45 minut. Zvykl jsem si.

Na vrcholku se s nim potkávám znovu, míří zpátky dolů. Jen mě zdraví a říká, ať si to užijeme. Neuvěřitelné, jako by nám zkontroloval a uvolnil prostor. Jako by věděl.

Ocitáme se nahoře samy. Jen my tři. Tři ženy, které spolu zažily v Peru už mnohé. A toto je další požehnání, které dostáváme.

S obrovskou vděčností a pokorou sestupujeme z vymezené trasy a schováváme se na posvátném místě. Vybalujeme koku, Agua de floridu a další obětinky, které jsme přinesly. S hlubokou úctou je darujeme duchu místa. A prosíme o vstup a možnost uvidět Machu Picchu. Chvíli se neděje nic.

Sedíme tam a víme, že je třeba zůstat v otevření a nechat ducha se rozhodnout, jak to dnes dopadne.

Najednou skrze mraky vysvitne paprsek slunce přímo na nás. Neuvěřitelné. Hrnou se mi slzy do očí. O chvilku později přilétá kolibřík na květinu kousek od nás. Je to jasné. Duch svolil o tom není pochyb. Stačí ještě chvilku počkat.

Slyšíme jak někdo přichází. Strážce. Sakra, snad si nás nevšimne. Samozřejmě nás vidí. Ale jen se usměje a otočí se na druhou stranu a dělá, že tu není. Nechává nám prostor udělat to, co je třeba. Přichází další lidé, začíná se s nimi bavit a vede je od nás o kousek dál, aby jsme zůstaly nerušené. Všechny 3 mu z hloubky srdce děkujeme.

Sedíme tu a pozorujeme zázrak. Mlha se začíná pomalu trhat, mraky odchází, vysvitne sluníčko. Před námi se odkrývá pohled dolů, dolů na úchvatné hory, údolí a také na prastaré město.

Cítím tak obrovskou vděčnost. Přilétá orel. Létá kolem nás, vznáší se nad chrámem a já vím, že vše je tak, jak má být. Jsme tu naprosto správě, přesně v tento okamžik, přesně na tomto místě a přesně v tom složení v jakém jsme měly být – my 3 a orel.

Ten den jsme byly 3 z 15 lidí, kteří tuto krásu mohli vidět. 🙏

Co dalšího jsem v Peru zažila?

Těš se na pokračování příště.

Pokud cítíš, že Tě Peru a Machu Picchu volá stejně jako volalo mě, vydej se se mnou a Aguilou (Orlem) na jedinečnou cestu, na kterou budeš už napořád vzpomínat.

Je nejvyšší čas se přihlásit. Více najdeš tady.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *