Moje další cesta do Peru se blíží. Přijala jsem Aguilovo pozvání a pěkně to se mnou cloumá. Pojedu tam znovu po měsíci a půl ke všemu úplně sama, jen já můj batoh a on. Vydávám se za mužem, kterého jsem viděla 15 minut v obchodě se šperky. Ano, od té doby jsme si sice x krát volali, psali každý den, leccos o něm vím, znám jeho příběh, ale…
Naskakují mi různé strachy… co když nás to společně přestane bavit a on mě nechá někde uprostřed pralesa samotnou a já ani nebudu vědět, jak se dostat zpátky do civilizace? Jak se budu chovat před jeho rodinou a maminkou, které máme navštívit? Absolutně neznám jejich tradice, nevím, co říkat, jak se chovat, co dělat, co nedělat, co se ode mě očekává.
O tom že se španělsky sice domluvím, ale pouze na úrovni, kudy vede cesta tam a tam, kolik to stojí a jaké jídlo si dám, raději ani nepřemýšlím. Stejně spousta lidí mluví jazykem kečua. A na angličtinu můžu zapomenout, to vím už z minulé cesty. Anglicky tu nemluví prakticky nikdo, ani on.
Cesta tam
Moje úžasná přítelkyně Libuška mě veze v noci na letiště. Svolila se, že mě bude provázet. Je to nádherně symbolické. Společně jsme se vydaly na první cestu se skupinou, to ona mi pletla cop, když jsem se pod posvátnou horou připravovala na první rituál zasvěcení do andské tradice, to ona se mnou prošla všechny incké chrámy, spala na jednom pokoji, sdílela všechny prožitky, poznala Aguilu a přijela zpátky domů do Čech. A teď mě veze na mou další cestu.
Jak Ti je Veru? Ptá se. Já Ti ani nevím. Bála jsem se, že budu úplně mimo, že to vzdám a otočím, ale teď se cítím naprosto klidná, vím, co je třeba udělat. Sednout na letadlo a odletět do Peru a co se bude dít dál nechat na vyšší moci. Z nějakého důvodu jsem tam volaná. A jsem velmi vděčná, že jsi tu se mnou právě Ty. Říkám jí.
Na letišti mě objímá a přeje mi hodně štěstí. Dostávám od ní šamanský pytlíček s kameny a bylinkami na podporu. Vydávám se do letištní haly, odevzdávám batoh sedám do letadla. Usínám a brzy se probouzím ve Francii, přesedám na přímý let Paříž – Lima a vím, že teď už není cesty zpátky. Letím.
Tentokrát sedím u okýnka a vidím ostrovy blízko pobřeží Jižní Ameriky, prohlížím si amazonský deštný prales, velikánské řeky klikatící se dole pode mnou jako obrovští hadi a najednou přelétáme nad hory. Mám Andy jako na dlani. Ano to je ono, jsem v Peru. Vyhrknou mi slzy dojetím. Brzy už vidím pobřeží oceánu, poušť a Limu. Přistáváme.
Vystupuji po 12 hodinách letu z letadla a jsem unavená. Přebírám zavazadla a zase je odbavuji, ještě mě čeká let do Cusca. Po téměř 24 hodinách cesty už je mi všechno jedno. Čekám na letadlo a píšu si s Aguilou. Jak Ti je ptám se ho? No jsem nervozní a trochu se bojím, jestli Tě poznám. Ale mám Tvoje maté z koky a brzy budu čekat na letišti u hlavní brány. Jak je Tobě? Jsem šíleně unavená, mám strach z nadmořské výšky i našeho setkání a taky doufám, že Tě poznám. Mám na sobě červenou sukni se spirálama a pravděpodobně nikdo nebude mít tak veliký batoh a šamanský buben přes rameno jako já. Takže se poznáme jednoduše. Muž s dlouhými vlasy a žena v sukni se šamanským bubnem. 
Setkání
Brzy už přistávám v Cuscu. Nabalila jsem si čisté tričko, kartáček na zuby, abych nezpůsobila mezinárodní fopá a nevypadala jako totální zombie, ale vůbec nemám kapacitu na to to řešit. Zůstávají nevyužity v mém příručním zavazadle.
Se všema věcma ověšená jako vánoční stromeček se vydávám před letiště. Ano už ho vidím, muž s dlouhými vlasy, kloboukek a termoskou v ruce. To je on! Po měsíci a půl se potkáváme na živo.
Ještě mi hlavou proběhne a jak ho jako pozdravíš? Co se tu očekává? Objetí, pusa, podání ruky? Vyřešil to za mě. Velmi rychle, ani jsem se nestačila rozkoukat a už mi bere batoh a vede mě do taxíku, který nás má odvézt na hostel.
Strká mi do ruky termosku s maté a ptá se jaká byla cesta a objímá mě.
Přicházíme na hostel a dostávám všechnu péči, kterou potřebuji. Akorát ta moje španělština, když se ho už po 5 ptám na to stejné, je mi nesmírně trapně a začínám panikařit. Jak si s ním tady budu 4 týdny povídat? Nerozumím mu ani slovo! Často se přistihnu jak na něco kývnu, abych se nemusela ptát, co jsi říkal? a ani nevím, s čím jsem souhlasila. Nooo to bude zajímavé.
Nořím se do důvěry, že vše projde, jak má a za pár dní to bude lepší.
Hned další den jdeme na první posvátný chrám v Cuscu, o kterém jsem neměla ani tušení, že existuje a to jsem byla kousek od něj. Pěkné přivítání, říkám si.
Dosedám a zdravím ducha místa.
V tu chvíli netuším, kam všude mě má cesta zavede.
Pokračování příště.
Pokud cítíš, že Tě Peru volá, vydej se se mnou a mým peruánským přítelem Aguilou na jedinečnou cestu, na kterou budeš už napořád vzpomínat.
