Často se stává, že smrt našich blízkých vnímáme jako něco definitivního. Máme pocit, že musíme být silní, přestát hluboké pocity smutku a zoufalství a hlavně udělat co nejdříve za vším tlustou čáru a jít dál.
Vztah s našimi blízkými však smrtí nekončí.
Tím, že se je pokusíme vymazat z našich životů, zapomenout, protože se bojíme, že zase pocítíme tu obrovskou bolest, kterou po svém odchodu zanechali, ničeho nedosáhneme. Zapomenout totiž nejde.
Pořád se nám na ně vrací vzpomínky – dobré i špatné. Zdají se nám o nich sny, někdy můžeme mít pocit, že jsme je zahlédli v davu při čekání na MHD….
A to do té doby než přijmeme to, že jsou stále tady, žijí dále v našem srdci a našich vzpomínkách. Nelze zapomenout na to, co jsme společně prožili, dělat jako že nikdy neexistovali, nelze pohřbít spolu s nimi i náš vzájemný vztah. Ten tu stále je a vždy bude.
Nedosáhneme klidu, dokud to nepřipustíme a budeme se snažit všechny myšlenky na zemřelého zahnat, a ani pokud budeme chtít, aby byl vztah stejný jako před tím, protože nebude. Něco se změnilo…smrt přinesla změnu, ale ne konec.
Důležité však je, nechtít zemřelého zpátky, dát mu prostor jít svou vlastní cestou a neudržovat myšlenky na něj, jen protože se nemůžeme smířit s jeho odchodem.
Povím Ti příběh mé babičky. Po smrti dědy se jí zhroutil svět, nic ji nedokáže potěšit, na nic se netěší, nic nedělá, nikam nesměřuje, sedí, vzdychá a říká…“kdyby tady tak byl děda.“ Nevšímá si svých dětí, svých vnoučat a dokonce ji z tohoto stavu nevytrhne ani pohled na pravnoučata. Od smrti uběhlo už více než 10 let. A ona je stále na místě a čeká, kdy se děda vrátí a nechce ho propustit. Projektuje si, že ho vidí, že ji děda k sobě volá, že chce, aby také umřela a šla za ním a myslí si, že s ním doopravdy komunikuje.
Místo toho je naprosto uzavřená sama v sobě, nevnímá svět kolem sebe, realitu, ani sama sebe. Věřím, že i kdyby ji děda nějaký vzkaz opravdu poslat chtěl, neslyšela by ho. Je zaseknutá někde mezi životem a smrtí, není ani tady ani tam.
Pokračovat ve vzájemném vztahu (ne v závislosti) tedy můžeme až ve chvíli, kdy přijmeme změnu, přijmeme smrt. Do té doby je tato cesta uzavřená a srdce zamražené.
A co můžeme pro vztah se svými zemřelými udělat?
Já například slavím Samhain nebo-li dušičky.
Samhain nebo-li Dušičky
S blízkými přáteli se sejdeme každý rok kolem 31.10. na nějakém hezkém místě v přírodě nebo u někoho doma a uděláme rituál, při kterém si vzpomeneme na své předky a oslavíme je.
Jak takový rituál vypadá?
Záměrem je si vědomě vzpomenout na ty, kteří už tu nejsou s námi, a kteří pro nás něco znamenali – dobrého nebo i špatného. Každý z nich nás totiž něčím obohatil, v něčem posunul dál, něco jsme s ním prožili, předal nám nějaké znalosti, schopnosti, vědomosti, díky kterým jsme těmi, kdo jsme a podařilo se nám v našem životě třeba něčeho dosáhnout nebo si něco uvědomit.
Stavíme na základech, kořenech našich předků, na tom co dokázali oni. A i kdyby to bylo jen něco úplně drobného a zbytek jejich života stál za nic, i to málo je potřeba oslavit a přijmout s vděčností. Protože každá maličkost se počítá, dohromady několik maličkostí může vytvořit pevnou půdu pod nohama, na které teď stojíme a bez ní bychom byli ztraceni.
Bez přijmutí zemřelých jsme vykořenění a nevíme, kdo jsme a z čeho vycházíme.
A proto…
Často necháváme kolovat roh nebo pohár s džusem, pivem, vínem nebo medovinou a každý může připít, na koho a na co si přeje. Je dobré se předem zamyslet a napsat si, co jsme získali od svých nejbližších a za co jim při rituálu chceš poděkovat. Možná se budeš divit, kolik toho objevíš a jak příjemné toto vzpomínání a hledání věcí, za které jsi vděčná, je.
Možná toto jednoduché zamyšlení výrazně změní a vylepší i Tvůj vztah k zemřelému.
Co dělat pro vztah dalšího?
Znáš ten pocit, kdy si říkáš, kdyby tak byl/a….on/a by mi určitě poradil/a?
Prosba o radu
Já ano, proto si třeba někdy jen zapálím svíčku, a řeknu si, milý/á …. potřebovala bych poradit s…. a čekám na odpověď, možná budeš překvapená, co k Tobě příjde, co Tě napadne….
Je jedno jestli věříme, že opravdu v tu chvíli komunikujeme se zemřelým anebo jestli si myslíme, že odpověď získáváme vlastně sami ze sebe a o žádnou komunikaci se nejedná. Důležité je, že to funguje, a že nám to může výrazně pomoci v našem životě a při různých důležitých rozhodnutích.
„Můžeš se na mě kdykoli obrátit, můžeš se mnou komunikovat, můžeš žádat o radu. Vždy ti dám odpověď.“
Vánoce
Vánoce jsou výbornou příležitostí, jak uctít předky a další blízké zemřelé a vzpomenout si na ně.
Už jsi slyšela o tradici dalšího talíře u štědrovečerní tabule?
My to tak děláme každý rok a jsem za to vděčná. Mám pocit, že by mě jinak u večeře a rozbalování dárků mohlo napadnout něco jako „achjo, kdyby tak tady s náma mohla být mamka, děda, Natálka,….mrzí mě, že nejsme všichni pohromadě a vzpomínala bych, jak to bylo v minulosti, když tu ještě byli a pomalu se ponořovala do melancholie.“
Takhle je má potřeba blízkosti s milovanými lidmi – živými i zemřelými naplněna a všichni jsou součástí tohoto kouzelného večera.
Probíhá to tak, že se prostře o jeden talíř navíc a každý má v průběhu večeře možnost věnovat jakýkoli kousek jídla zemřelým. Jen si na ně v duchu nebo nahlas vzpomenout a přivítat je alespoň touto formou mezi nás.
A co pokud máme ještě nějaké nevyřízené účty nebo jsme něco nestihli říct a pořád vás to tíží?
Napiš dopis.
Napiš dopis, ve kterém vyjádříš všechno, co je uvnitř Tebe a nikdy jsi to neudělala, protože ses bála nebo jsi to třeba nestihla udělat.
Dopis potom spal a spolu s kouřem ho symbolicky odešli zemřelému.
Nebo druhá varianta pro ty, kteří neradi píší.
Pohodlně se usaď někam, kde nebudeš rušena a budeš mít klid, může si zapálit svíčku nebo pustit nějakou relaxační hudbu. Zavři oči, zaměř se na sebe a přesuň se na místo, které máš ráda. Může to být strom ve Tvém oblíbeném parku, lavička, na které sedáváš, místo v přírodě, na které se ráda vracíš, kavárna apod. Na toto místo potom zavolej zemřelého. Až ho uvidíš stát před sebou, poděkuj mu, že přišel a řekni všechno, co máš na srdci. Vyčkej na jeho odpověď. Pokud na Tebe přijdou nějaké emoce, nebraň se jim, breč vztekej se, křič, směj se. Všechno je v pořádku. Až bude řečeno vše, můžeš zemřelého obejmout nebo mu dát jen sbohem, znovu mu poděkovat, že přišel a vyslat ho pryč. Párkrát se zhluboka nadechni a vydechni, začni zase vnímat své tělo, podložku, na které sedíš nebo ležíš a až budete chtít, otevři oči a buď tady a teď.
Tyhle techniky můžeš opakovat tak dlouho, dokud se Ti neuleví, za jedno sezení nemusí být řečeno vše anebo můžeš mít pocit, že to ještě není dokončené. V tom případě se k tomu vracej tak dlouho, jak je třeba.
A co říci na závěr?
Nebraňme se vzpomínkám na naše milované zemřelé a přijměme je do svého života, i když v trochu jiné podobě, než když byli ještě živi.
Přeji krásné Dušičky!
Pokud se nemůžeš smířit se smrtí svého blízkého, mrkni na mou e-knihu a nebo se mi ozvi. Ráda Ti pomůžu najít cestu.
