Podobně, jako si mě zavolalo Machu Picchu, mě volalo i jezero Titicaca. Při mé první cestě do Peru nebyla možnost se tam jet podívat, což mě mrzelo, ale říkala jsem si, že je to krásný důvod, proč se do Peru zase brzy vrátit.
Při mé druhé cestě se dělo všechno možné a nemožné a hlavně naprosto jinak, než jsem očekávala a měla v plánu, takže jsem na jezero Titicaca nedoputovala.
A tak se tomu stalo až při mé třetí cestě.
Stojím celá ubrečená uprostřed Ollantaytamba. Věci vůbec nejdou tak, jak jsem si přála a všechno je úplně ale úplně jinak. Jsem sama uprostřed Peru, s batohem se všemi mými věcmi na zádech a mám 13 dní do odletu. Všechny mé plány jsou ty tam a přemýšlím, co dál. Jasně můžu odletět dřív, ale to nechci. Jsem rozhodnutá užít si Peru i tak.
Volám si s kamarádkou a ta mi říká, Veroniko myslím, že bys měla jet na jezero Titicaca. A já jí říkám, ano přesně to mě napadlo taky.
Víš, je tam ostrov – velmi posvátný, má dva kopce Pachamama a Pachatata. Můžeš tam pár dní být a jen se ladit na ženskou a mužskou energii, a když půjdeš do sedla mezi ně, krásně se to vše v tobě vyrovná. Myslím, že by ti to teď udělalo moc dobře. Jooo tak to máš velkou pravdu, odpovídám ji. Chtěla jsem tam už dávno, tak děkuji za potvrzení.
Dávám si ještě pár dní v Ollantay na vzpamatování a jsem rozhodnutá odjet na Titicacu. Večer si googlim informace, jak se tam dostanu apod. a najednou zjisťuji, že ostrov, na který se chci vydat, je ve 4 100 m.n.m. A sakra….Na to si sama teda moc netroufám. Zalévá mě panika. Co teď budu dělat? Jet tam sama je šílenství a není tu nikdo, kdo by se tam teď vydal se mnou.
No to by nebylo Peru, kdyby se to všechno zase neposkládalo a totálně neproměnilo.
Další den se potkávám s Aguilou v posvátném chrámu v Ollantay. A chrám mluví jasně. Jeďte spolu.
Dávám si ještě pár dní v Posvátném údolí na nacítění. Jdeme společně na sluneční chrám Inti Punku, který leží vysoko vysoko v horách a cesta k němu je velmi náročná, dlouhá ale nádherná.
Zjišťuji, že mi nadmořská výška nedělá takový problém, jak jsem si myslela. Je to sice náročné, dýchá se mi špatně, ale zvládám to. Nahoře popíjíme kakao, dáváme obětinky, děláme naší ceremonii, užíváme si dechberoucí výhled na okolí šestitisícovky a je rozhodnuto. Titicaca bude.
Jedeme
Další den už nás čeká noční přejezd z Cusca do Puna – města ležícího na břehu jezera. Objednáváme autobus, který se jeví jako pohodlný a čekáme. Odjezd má být v 10. Když je 11 a celé autobusové nádraží se vylidní kromě pár lidí, kteří čekají na stejný autobus do Puna jako my, začnu být nervozní. Peru… Problém je, že ostatní autobusy do Puna už jsou dávno na cestě, pouze tato společnost nejede. Paní na přepážce nás ubezpečuje, že do půlnoci určitě vyjedeme. Štve mě to. Nemuseli jsme tu být tak brzo a čekat hodiny a hodiny. Ale v Peru se můžete rozčilovat, jak chcete a nezmění to vůbec ale vůbec nic.
A tak si pouštím film do sluchátek a jen doufám, že se mi totálně nevybije telefon a nevyplácám všechna data.
V půl jedné ráno nasedáme do autobusu. Už jsem tomu ani nevěřila. Ale vyrážíme na cestu. Usínám. Budím se ráno za svitu prvních slunečních paprsků a dívám se z okýnka. Krajina se totálně proměnila. Kde to jsme? A jak daleko to ještě je? Jezero Titicaca nikde. Myslela jsem, že pojedeme od brzkých ranních hodin kolem něj. Najednou autobus začíná sjíždět z kopce a vjíždíme do města – Puno. Huráá jsme tu.
Je brzy ráno, jsme unavení, hladoví a potřebujeme na záchod, ale pohled na Titicacu mi vykouzlí úsměv na tváři. Já se taaak těším! Bereme prvního taxíka, který nás odváží na tržiště, kde vykonáme, co je třeba a dáváme si snídani. Aguila vypadá rozhozeně. Není tu jeho oblíbená maka a nemůže si koupit svou polévku a druhé jídlo, na které je zvyklý. Jídlo v Punu je velmi odlišné od toho v Cuscu.
Po snídani zařizujeme vše potřebné, abychom se druhý den mohli vydat na ostrovy.
Jupíí a je to tady odplouváme. Odváží nás lodička pro cca 20 lidí. Je tu jedna paní z Argentiny jinak samí peruánští cestovatelé. Průvodce je nadšený z toho, že mluvím španělsky. A vypadá to, že mezi ně hezky zapadnu.
Zastavujeme na rákosových ostrovech, které jsou úžasné. Celý ostrov je uměle vytvořen z vodních trav, která na jezeře rostou. Na každém z ostrůvků žije jedna rodina. Vysvětlují nám vše o jejich životě a o tom, jak se ostrov staví. Mezi tím kolem nás běhají malinké děti, které jsou nadšené z toho, když jim dáváme banán a další ovoce. Vypadá to, že je možná vidí poprvé v životě.
Po této pěkné zastávce plujeme dál a v brzkém odpoledni připlouváme na Amantaní. Onen posvátný ostrov. Už z dálky vyhlížím Pachamama a Pachatata. Jsem nadšená. Je to tu krásné.
Téměř všichni vystupují a jsou odváděni ke svým rodinám, u kterých budou spát. Zůstáváme jen my dva a jedna rodinka (táta, máma a dvě dospělé dcery na podpatcích). Co to asi znamená?
Lodivod nastupuje zpátky a jedeme dál. Nikdo nic neříká a tak nezbývá než důvěřovat, že nás veze k další rodině, kde budeme bydlet my, nejspíš v jiné části ostrova.
Brzy se ukazuje, že máme veliké štěstí. Tou rodinou, u které budeme bydlet, je právě náš kapitán a po tom, co nás ubytovává u sebe, zjišťujeme, že je i strážcem ostrova a má přístup do posvátných chrámů. Tato funkce každý rok náleží někomu jinému, a pro tuto chvíli je zvoleným strážcem on.
Dává nám spoustu velmi zajímavých informací a tipů, bavíme se o místních šamanech a o tom, jak ostrov funguje a Aguila mu říká, že bych ráda do Peru příště vzala skupinku žen a mužů z České republiky. Je nadšený. Říká: Já tak rád spolupracuji s Evropany. Kdybys chtěla, můžeme udělat něco společně. A já stejně nadšeně odpovídám: No tak to by bylo skvělé.
Vyměňujeme si kontakty.
A pak spolu s Aguilou vyrážíme na posvátné kopce.
Cesta vede několika kamennými zdobenými bránami, míjí nás babičky se svými šátky na zádech plnými bylinek a zeleniny ze svých políček. Stoupáme výš a výš. Zajímavé, jde se mi dobře. Nadmořská výška mi nedělá žádný problém.
Odhaluje se nám pohled na celý ostrov a taky na Titicacu. Vypadá jako moře. Nelze dohlédnout na konec. Je to nádhera. Slunce se třpytí ve vlnkách, které se rozbíhají po jezeře. Nemůžu se vynadívat.
Jsem šťastná. Tady a teď na tomhle překrásném místě s Aguilou pozorujícím malé dravečky vznášející se nad našimi hlavami po boku.
Když přicházíme do sedla, rozhodujeme se, že se Aguila vydá na Pachatatu, já na Pachamamu a pak se potkáme na Pachamamě a půjdeme společně na Pachatatu.
Cítím, že by to mělo být tak, že se potkáme v sedle mezi nimi, ale Aguila trvá na tom, že chce dnes vidět i Pachamama a tak souhlasím.
Uvazuji si do šátku věci, které si chci vzít nahoru z našeho společného batohu – obětinky, zápisník, vodu, kapesníčky, loučíme se a vydáváme se každý svou cestou – já tou ženskou a on tou mužskou.
Jdu pomalu, v poklidu, užívám si to. Kolem mě jsou políčka nádherně kvetoucích brambor. Brambory v Peru kvetou nejen bíle ale i fialově a modře. Je to krása.
Míjím mamity, které prodávají své pletené věci a stoupám vzhůru.
Nahoře vidím posvátný chrám, vede mě to ale víc doprava na skály. Jdu tedy tam – už je to dlouho, co jsem se rozhodla následovat svou intuici a ne mysl. A opakovaně se ukazuje, že je to to nejlepší, co můžu dělat. Přicházím na nádherné místo, kde jsem sama a můžu vykonat svůj obřad. Propojuji se s Matkou Zemí a žádám ji o požehnání. Přijímám několik vzkazů a užívám si výhled na Titicacu.
Cítím jak mi odpovídá…vítej dcero, už dlouho jsme tě čekali.
Po nějaké době se zvedám a jdu si prohlédnout chrám.
Brzy vidím, jak se blíží Aguila. Jde ostrým tempem a volá ze všech plic Veronica, donde estás? (Veroniko kde jsi?)
Běžím k němu a říkám mu psssst, copak necítíš tu posvátnost, klid a mír tady? Vůbec nechápe, o čem mluvím. Začíná korzovat sem a tam. Běhá z jednoho místa na druhé. Nahlas něco povídá a já nechápu a začíná mě to štvát. A pak mi to dochází. On byl přeci na Pachatata. Naladil se na čistě mužskou aktivní dynamickou energii. Říkám mu to a oba se smějeme. Rozhlédne se kolem sebe a vidí, jak všichni na Pachamamě jen tiše sedí, skoro jakoby meditovali, pohybují se pomalu a nebo jsou statičtí. Ženy i muži všichni úplně stejně. Když někdo promluví, tak velmi tiše.
Je to obrovský kontrast k jeho energii, kterou teď díky Pachatata nese.
Až pozdě večer po setmění sestupujeme dolů – nejspíš jako úplně poslední, možná nám vystydne i večeře, ale nešlo odolat. Rozhodně tu nejsem naposled.
Pokračování příště
Pokud cítíš, že Peru a jezero Titicaca volají i Tebe, vydej se se mnou a Aguilou na jedinečnou cestu, na kterou budeš už napořád vzpomínat.
Více tady.
