Mamka s tátou leží vedle sebe v posteli, oba tvrdě spí, osvětluje je jen záře svíčky, hraje klidná meditační hudba a u nohou mamky spí stočená kočka.
Tato chvíle je pro mě skoro posvátná, vypadá to, jako by se nic nedělo a všechno bylo v pořádku, po špičkách odbíhám pryč, abych je nevyrušila a nikoho z nich neprobudila. Bylo to naposledy, co jsem je takhle spolu viděla.
Ve tři ráno přichází táta a já vím, že je to tady. Jdeme spolu do ložnice, kde mamka již několik týdnů leží a bojuje s rakovinou. U jejích nohou stále spí naše kočka. Chytám ji za ruku a táta za druhou. Je už úplně studená.
Šeptám ji do ucha: „Mami, mám tě tak moc ráda, nevím, co si tady bez tebe počnu, tohle se nemělo stát, tak moc mi budeš chybět…ale jdi, už jdi, už jsi toho tolik vytrpěla, mami, za chvíli ti bude líp. Prosím, už jdi…tohle se nemělo stát“
A za okamžik vydechla naposledy.
Necítím nic, jen obrovské prázdno a velkou černou trhlinu zející v mém srdci. Zařizuji vše potřebné a obvolávám nejbližší příbuzné, aby se s ní přišli rozloučit, než ji už napořád odvezou pryč.
Trvalo rok, než jsem se z toho trochu dostala a mohla o ní mluvit bez slz a vzpomínat na šťastné chvilky, které jsme spolu všichni prožili.
A pak jsem začala vidět i světlé stránky smrti.
Mamka bojovala s rakovinou již třikrát a na potřetí podlehla. Posledních pár měsíců jsme se o ni starali doma, kde i zemřela.
Mamka se mi přiznala, že má zhoubný nádor v těle, a že už to ví delší dobu, ale nechtěla nás děsit. Pomalu jsem se propadala do hlubin beznaděje a čirého zoufalství, ale říkala jsem si, „nesmíš brečet, musíš být silná, musíš tu být pro ni, podpořit jí“. Obejmula jsem jí a šeptala do ucha, že to spolu zase nějak zvládneme, ať se nebojí.
A tak jsem plná vzdoru a odhodlání již potřetí vyhlásila boj rakovině. Ano všímáte si správě, já jsem vyhlásila boj rakovině, ne mamka a v tom byl ten háček.
Po pár týdnech nám ji dali domů takzvaně na dožití, dávali ji dva měsíce života.
Googlim, googlim …Nějaké řešení přeci musí existovat, vždycky je řešení, nic se neděje jen tak, vždycky je z toho cesta ven, stane se jen to, na co máš sílu. Znělo mi v hlavě.
Zvládneme to, žádná nemoc nás přeci nemůže porazit, láska je silnější.
Využij sílu odpuštění.
Játra jsou hněv, musíš vypustit hněv, mami. Ty vůbec neprojevuješ „negativní“ emoce.
Podívej, tady jsem ti dovezla…..vitamin C v prášku, zásaditou směs, fytomineral, čaje z Peru, léčitele, fénixovy kapky, kuchařku na raw veganskou stranu, amulet od šamana, postavičku anděla, kamínky…
Musíš to tady mít pozitivní, pověsím ti sem kalendář s těma krásnejma fotkama z výletů…
Mami, tady máš knížku – Léčebný kód, Radikální odpuštění, Zákon rezonance, Jednoduše buďte šťastní,…., musíš myslet jen na pozitivní věci, co bys chtěla dělat v budoucnu, co by sis nejvíc přála, mysli na to, promítej si to pořád v hlavě.
Mami, cvič, ať máš pořád sílu v nohou a rukou, když musíš zatím jen ležet.
Mami, pustím ti tyhle mantry, jsou léčivé, i v noci si je pouštěj a taky zpěv ptáků, šumění moře,… Ve spánku se všechno nejlépe nahrává do podvědomí.
Mami dělala sis všechny ty cvičení, co jsem ti řekla?
Koukej tentokrát jsem ti vzala nějaký olejíčky, který ti voní nejvíc?
A tak to bylo každý pátek…přes týden googlit a googlit, hledat nové nápady a možnosti čím ji potěšit a uzdravit a v pátek sednout do auta a huráá do Liberce vystřídat tátu, který po celotýdenní šichtě 24 hodinové péče, už nemůže a je na pokraji sil a tak dokola a stále do kola…kolotoč nápadů, totálního vysílení, psychického i fyzického vyčerpání, nelze se ale zastavit. Naděje přeci umírá poslední.
„Mami, upekla jsem ti spešl cukroví na Vánoce, je bezlepkový, bez cukru a bez laktózy. To už budeš v pořádku a dojdeš do kuchyně, kde si dáme štědrovečerní véču, přijde i babička s dědou…“
Po Vánocích ji však opustila chuť do života, začala pomalu chřadnout a šlo to rychle z kopce. Možná to bylo tím, že na štědrovečerní večeři ke stolu nedošla a vyhasla ji poslední naděje a ztratila zbytky odhodlání.
A pak to šlo od desíti k pěti. Najednou už ani nemohla mluvit, blouznila, jako by už byla někde jinde. K jídlu snědla sotva pár lžiček a vodu jsme jí museli vyloženě nutit. Pamatuju si večer, kdy zazvonil telefon a táta se mě ptal, „Veru, až umře, co jí mám dát na sebe?“
Do poslední chvíle jsem ale skálopevně věřila, že se uzdraví, že to překoná, že stačí něco změnit a ona se třeba i těsně před smrtí rozhodne žít, pochopí a její tělo se zregeneruje. Jako se to přeci občas stává. Přesvědčovala jsem všechny kolem, aby se nevzdávali, mysleli pozitivně, že strach a bezmoc nám nijak nepomůže.
Ale nepomohlo to.
Na smrti blízkého nic nezměníme, ale můžeme změnit něco na svém životě a přijmout dary, které nám přichází skrz tento bolestný, ale nakonec vlastně úžasný prožitek, který nás navždy změní, pokud se necháme.
Smrtí všechno nekončí, ale naopak začíná….
Když jsem si to zpětně promítala, došla mi jedna věc. A to jak moc jsem se chovala sobecky, jak jsem jí celou dobu nutila, aby dělala to a pak zase tamto, aby se snažila, aby to zvládla, ale ani jednou mě nenapadlo, že třeba nechce, že její cesta je jiná. Že třeba ví, že umře, a že se nechce snažit. Že už si svůj krásný život na téhle zemi prožila, a že je na čase odejít, i když nás to všechny tíží jako obrovský balvan. A všechny léky, terapeuti, léčitelé a další preparáty světa, které jsem jí pořád vozila, ji nemohly pomoci, protože prostě nechtěla.
Vůbec mě nenapadlo, jak úlevné by pro nás obě místo toho všeho bylo říct: „Maminko moje, já o tebe nechci přijít, tak moc se toho bojím.“ Dát najevo své pocity, třeba i společně brečet, obejmout se. A nechat i jí, aby vyjádřila, jak se cítí. Být autentická a nesnažit se být nadčlověkem, který všechno zvládne, nebrečí a je silný a pevný jako kámen pro toho druhého. Místo toho jsem byla nepřístupnou skálou, bagrem, který všechno a všechny okolo převálcuje a vidí jen svůj cíl a můj cíl byl, aby žila. Brala jsem to jako své poslání přivést ji zpátky ke zdraví. A její smrt pro mě byla vlastním selháním. Ale nikdo nemůže převzít odpovědnost za život druhého a už vůbec nemůže nikoho nutit, aby žil. Tato volba je na každém z nás. A to je jedno z velmi cenných poznání, které jsem díky její smrti získala.
Jedním z dalších darů bylo, že jsem si konečně uvědomila, jak moc se obětovávám pro druhé. A není to dobré ani pro mě ani pro ně. Několikrát se mi stalo, že jsem v pátek přijela za mamkou vystřídat se v péči s tátou, byla jsem unavená z práce a z každovečerního hledání dalších možností, jak ji uzdravit, a místo abych měla chuť a sílu užívat si společných chvil, jsem byla vycucaná a možná i někde v hloubi duše naštvaná, že tohle musím dělat, že nemůžu být se svými přáteli, že nemůžu jet do přírody, že jsem tady a celou noc se nevyspím, protože musím být po ruce, podávat jídlo, pití, provádět hygienu a ještě se tvářit pozitivně a usmívat se.
A pak mi došlo, že to byla naše volba, že jsme si přeci mohli vzít pečovatelku, která by se o mamku starala, a my s ní mohli trávit volné chvíle. Dalo by nám to všem mnohonásobně víc než 24 hodinová péče, která nás stála mnoho sil. Navíc to musela mamka vnímat. A není nic horšího než sledovat jak se lidé, které milujeme, pro nás obětovávají. Už neodsuzuji lidi, kteří dali své nejbližší do různých institucí a své rodiče do domovů důchodců, pokud je tato služba kvalitní a oni jsou tam spokojení, není na tom nic špatného a můžou si spolu užívat společných chvil v plné síle a ne v každodenní dřině a sebeoběti. Ano je to velmi finančně nákladné využít sociálních služeb, ale myslím si, že to stojí za to, i kdyby se na to měla složit celá široká rodina.
V hlavě mi zněla otázka „proč onemocněla a umřela zrovna ona?“ Proč ona, která se vždycky smála jako sluníčko, byla oporou pro svoje široké okolí, každého vyslechla, milovala život, všem pomáhala. A pak mi došlo, že to není žádný trest, že ona si to vybrala a s ní i my. Že kdyby se tohle nestalo, nevykolejilo by nás to z našich všedních životů. Že ta smrt byla vlastně obrovský dar a já jsem jí velmi vděčná za všechno co se stalo, byť to bylo a stále je bolestivé.
Měli jsme spoustu společných plánů např., že pojedeme na společnou dovolenou, bude mi pomáhat s vnoučaty, obě jsme se na to velmi těšily. Všechny představy a plány jsem musela zahodit, vymazat z mysli, až když jsem byla v přítomnosti a nepřemýšlela nad tím, co bylo, a ani co mohlo být, začínalo mi být pomalu lépe.
A to je také jeden z velkých darů smrti. Uvrhne nás do přítomnosti, donutí nás být tady a teď. Zakáže nám toulat se minulosti a vzpomínkách na staré dobré časy, a v budoucnosti, která měla být. Donutí nás revidovat naše plány, přehodnotit naše postoje a hodnoty. Zvědomit si, co je v životě důležité.
A hlavně si uvědomíme, že každý den může být poslední.
Uvědomila jsem si, že není nic horšího, než když umře někdo, komu jsme ještě chtěli něco říct a nestihli jsme to a už nikdy nebudeme mít příležitost. A jsem vděčná, že s mamkou jsem měla dostatek času si říct vše, co bylo potřeba. A odešla s mými slovy „miluji tě a budeš mi moct chybět“.
Po její smrti mi došlo, jak důležitou roli hrála v životě naší rodiny. Najednou tu nebyl nikdo, kolem koho bychom se scházeli. Kdo by vytvářel pocit domova, pořádal oslavy narozenin, kupoval nám dárky k Vánocům, byl tu každý den pro nás. Někdo komu jsem mohla kdykoli zavolat a poradit se anebo si třeba jen popovídat. Někdo kdo by mi naslouchal a nesoudil. Najednou chyběl spojovací článek. A tak jsem její místo převzala já.
Od té doby jsem si snad milionkrát řekla, „Mami, kdybys tady tak byla a poradila mi, vyslechla mě, tak moc mi pořád chybíš, když se svěřím někomu jinému, není to stejné, jako kdybych mohla zavolat tobě a mluvit s tebou.“
I po několika měsících jsem se přistihla, že na telefonu vytáčím její číslo.
Přesto děkuji za tento dar. Kdyby nebylo Tvé smrti, nejsem nikdy tam, kde teď jsem! Navždy budeš žít v mém srdci! I když to bolí, stálo to za to! Jsem vděčná za každý okamžik, který jsme prožily spolu.
