Po krátkém spánku po příletu do Limy, nasedáme v 5 ráno do autobusu, který nás odváží skrze celé město do pouště.
Je to zážitek. Lima je obrovská, plná odpadků, smogu (půl roku v roce tu není vidět pořádně obloha) a neuvěřitelné architektury – od domků vyrobených z plechů až po výškové budovy. Stojí za to, to vidět na vlastní oči.
Brzy se výhled z okýnka proměňuje a my po x hodinách opouštíme Limu a náš autobus stoupá výš do pouště. Všude kolem nás je písek, duny a písek. Je to neuvěřitelné. Vůbec jsem netušila, že má Peru svou Saharu.
Jediné, co ruší mou fascinaci pouští, je nepřeberné množství odpadků, které se válí podél silnic. Tohle je ta spirituální země, kam se jezdí všichni učit od šamanů? Jeden z mnoha peruánských paradoxů.
Lidé tu ctí Pachamamu (Matku Zem), ale přijde jim naprosto v pořádku cokoli odhodit na zem – tedy na Pachamamu. Nejdříve jsem z toho byla smutná a naštvaná, ale zanedlouho jsem pochopila, že takhle to v Peru prostě chodí, a že to nic nemění na tom, jak jsou místní propojení se svou zemí. Jak říkám samý paradox.
Peru nás učí se na všechno podívat úplně jinak. Obzvlášť na to, co nám přijde samozřejmé a nebo na tom lpíme.
Po téměř celém dni cesty konečně přijíždíme na místo, které máme dnes v plánu.
Caral. Obrovský pouštní chrám s pyramidami, kde se našlo 32 kostěných fléten a další hudební nástroje.
Vystupujeme z autobusu, bereme si cocu, abychom mohli tento chrám řádně uctít a požádat si o možnost vstupu a vydáváme vstříc tomu, co nás na tomto místě čeká.
Vcházíme s respektem dovnitř. Procházíme kolem prvních pyramid a cesta nás vede do samotného středu chrámu. Už jak jdeme, můj pohled zaujme veliký kámen – menhir stojící uprostřed kruhu. Každý krok k němu mi rozvibrovává celé tělo. Cítím jeho obrovskou sílu. Nic takového jsem ještě nezažila. Ano kameny po celém světě se mnou promlouvají, ale s takovouhle intenzitou?
Každý krok volím naprosto vědomě, jdu pomalu a ladím se na něj. Cítím obrovskou úctu. Celé okolí náhle utichlo a já vnímám jen sebe, kámen a vítr.
S dalšími členy naší skupiny se scházíme kolem kamene a fascinovaně na něj všichni hledíme.
Zdravím ho, vím, že ho znám. Nejsem tu poprvé.
Otáčím se, přímo za mnou je jedna z hlavních pyramid. Vlají z ní cáry látky – možná vlaječek, které vítr potrhal a nebo snad strašáků na ptáky, kteří by se rádi na pyramidě uvelebili. Cítím tu spoustu energie. Pyramida i menhir ke mně promlouvají. Vnímám jejich minulost. Slyším hlasy předků.
Do očí se mi derou slzy – slzy rozpomenutí si, vděčnosti. Moje srdce se doširoka otevírá a já splývám s duchem místa.
Po chvíli je čas vydat se dál. Pokračuji pěšinou do vzdálenějších částí chrámu. Přidává se ke mně jedna z žen. “Cítíš to taky viď?” “V tomto chrámu se našlo množství hudebních dechových nástrojů.”
“Ano já vím” odpovídám. “Slyším je hrát.”
Docházíme průvodce, který zrovna říká, toto je jen zlomek chrámu, jeho zbytek je ukrytý pod těmito dunami, nikdo neví, co přesně tam ještě je. Bude trvat roky a možná i staletí, než to tu vše odkryjeme.
Běhá mi mráz po zádech.
Dívám se na vzdálené hory a vidím Tenerife. Neuvěřitelné, jak jsou si tato místa v něčem podobná – Peru a Tenerife. Moje srdcovky. Moje kořeny. Moje paměť.
Chceš zažít něco podobného také?
Vydej se se mnou do Peru. Ještě do 30. dubna je možné se přihlásit na květnovo-červnovou cestu.
A nebo se registruj na cestu v lednu.
Případně si napiš o vzkaz z Peru.
