Pro svou cestu do Peru jsem si zvolila záměr napojit se na ženskou sílu a otevřít ještě více své srdce. To jsem netušila, co se bude dít.
Cesta do Peru byla požehnaná od samého začátku, až do jejího konce.
Nikdy v životě jsem nevnímala tolik synchronicit a úžasných “náhodiček” jako v Peru.
100% manifestace v přímém přenosu. Tak nádherně to plynulo.
Energie i čas tam fungují úplně jinak. Vždy cítím, jak se mi přeskládávají buňky, napojím se na obrovský proud života a plynu. Všechny mé receptory pro mimosmyslové vnímání se okamžitě zaktivují. Chodí mi vhledy, slyším jak místa šeptají svou moudrost, vidím živé obrazy toho, co se na jednotlivých místech odehrávalo, jak fungovaly, jaké ceremonie se tu konaly, jak to tu chodilo.
Je to neuvěřitelně silné a posvátné. Každý kámen na mě promlouvá. Každý člověk, kterému se podívám do očí, mi něco důležitého ukazuje a zrcadlí.
Nepřestává mě fascinovat jiskra živosti, kterou peruánci ve svých očích mají, i když žijí třeba i velmi chudých a náročných podmínkách vysoko v horách.
Nadešel čas jen tak být a nechat se tím vším prostoupit, proměnit a vést.
Odevzdávám se.
V Peru to nejde ani jinak. Nemá smysl se o cokoli snažit, usilovat nebo bojovat. Nedá se tu vybojovat nic. Vše se děje, jak má. A je třeba jen přijímat to, co přichází, v čas, v který to přichází.
Veliké učení o nelpění pro nás evropany.
Podělím se o střípky mých vzpomínek…
….zvedám hlavu, něco upoutalo mou pozornost, vidím je! Kondoři, létají nad našimi hlavami a krouží stále a stále dokola, jsou na místě, kde se běžně neukazují a nikdo z nás je tu nečekal. Šaman má obrovskou radost a všichni cítíme hlubokou vděčnost za toto požehnání. Přilétají přesně ve chvíli, kdy jsem je potřebovala, aby mi dodali sílu, už jsem to chtěla vzdát. Díky nim se mi daří dojít k posvátné rostlině puya, které kvete jen jednou za 80 let a je těsně nade mnou, zbývá už posledních pár kroků, ale v 5 000 metrech nadmořské výšky to není jen tak.
….támhlety kameny se mi líbí, půjdeme se tam ještě podívat? Těsně před nimi v údolíčku sedí dědeček, prozpěvuje si a má dobrou náladu. “Buenas tardes 3 Pachamamitas, na vás jsem čekal, v noci se mi o vás zdálo, pojďte, chci vám něco ukázat.” Dostáváme soukromou prohlídku svatyně, kde nám místní curandera předává moudrost, jak s ní pracovat a dostat se do vnitřní harmonie.
…stojím pod Templo de la luna (chrámem luny), fascinuje mě jeho energie a síla, kterou tu cítím, brní mi celé tělo, jdu bosky, za mnou přichází další ženy z naší skupiny, jdeme v tichu, propojujeme se se silou této svatyně. Na skále vidím sedět indiána, vím, že je to strážce tohoto místa. Dívá se na nás a bedlivě pozoruje, jako by si nás načítal. Sedáme si na zem a hledíme ke vchodu do svatyně, kam je vstup přísně zakázán. Všechny vnitřně vysíláme prosbu o vstup. Tak moc bychom se tam chtěly podívat. Po chvilce přichází strážce, prohodí s námi pár slov a pak šeptá, když půjdete jedna po druhé a v tichosti, můžete vstoupit dovnitř. Pocit štěstí a hluboká vděčnost se mi rozlévá celým tělem. Vstupuji krůček po krůčku do svatyně. Dávám svůj dar a nořím se do tmy, až k hlavnímu oltáři. Jsem tu jen já a chrám.
Pokračování v dalším střípku z Peru.
Chceš se na cestu do Peru vydat také? Zvu Tě na cestu v roce 2025. Více najdeš tady.
