Proč zrovna Peru? Jak jsem se k tomu dostala? Jaká to tam pro mě bylo? A co mi cesty přinesly? To vše se dozvíš v těchto střípcích z Peru.
Když jsem poprvé už jako dítě viděla obrázek Machu Picchu zamrazilo mě a vyhrkly mi slzy do očí. Pamatuji si to naprosto živě až do dneška. A hned jsem věděla, že tam jednou musím.
Ale měla jsem pocit, že to stojí hodně peněz, je to daleko a nemůžu tam přeci jen tak jet. Možná jednou, až budu stará, v důchodu a budu na to mít prostor a čas. O tom, že ten pravý čas jednou nastane, jsem však nepochybovala.
A tak jsem si připíchla obrázek Machu Picchu na lednici, aby mi připomínal můj veliký sen a Peru se mnou bylo prozatím alespoň takto.
Od té doby jsem procestovala mnoho zemí po celé Evropě a sytila si svou dobrodružnou část duše, ale touha po Peru mě stále držela.
Když jsem se vydala na cestu do hlubin ženství, volání se začalo ozývat ještě víc. Peru, kundaliny, hadí síla, ženská síla…tam přeci musím. Ne v důchodu ale teď. Věděla jsem, že tato cesta pro mě bude velká a naprosto přelomová. A to jsem ještě ani trošku netušila, co mě tam doopravdy čeká.
Mezitím se mi narodila dcera a já věděla, že tu teď potřebuji být pro ní a své cestovatelské plány na nějakou dobu odložit. Ale bylo mi z toho smutno.
V jednu chvíli jsme dokonce dostala zprávu od mého oblíbeného posvátného místa v Čechách, že do Peru už nemusím, že se skrze kameny mohu naladit kamkoli a není třeba cestovat fyzicky. Ulevilo se mi a nachvíli jsem to nechala být. Navíc jsem i velmi řešila ekologii a hodně zvažovala, jestli někam ještě někdy poletím. Přišlo mi to nezodpovědné a neslučující se s péčí o Matku Zemi.
Pak mi ale do cesty vstoupila žena, která mi byla velmi blízká svým přístupem ke světu, ke spiritualitě, k životu. Začala jsem chodit na její tance a netušila jsem, že provází i do Peru. Jakmile jsem to zjistila, bylo jasno. Můj vnitřní hlas se ozval: “Na co ještě čekáš Veroniko, teď tu máš dokonce i skvělou průvodkyni.”
Přišel covid. Nedalo se vyjet nikam, obzvlášť proto, že Peru po celou dobu vyžadovalo očkování proti covidu, které nemám a mít nechci.
Míša pak vypsala cestu hned jen co to šlo.
Věděla jsem “teď nebo nikdy”.
A tak jsem se přihlásila….
No a byl to proces! Veliký!
Všechno ve mně se začalo ozývat. Jak to jako uděláš? Máš pětiletou dceru, potřebuje tvojí péči. Ty si myslíš, že bez tebe 3 týdny vydrží? Není to náhodou trochu sobecké jet sama? Co takhle počkat si a vyrazit, až bude velká a nebo jet s celou rodinou?
A kde na to vezmeš peníze? Chceš přeci zrekonstruovat dům ne? Navíc se ti sype auto a potřebovala bys koupit nové. Na té dědině u lesa se bez něj asi jen tak neobejdeš.
A co hadi? Víš kolik jich tam je? (Za celou dobu jsem nepotkala ani jednoho :D ).
Netočí se ti náhodou hlava, když jsi ve vyšší nadmořské výšce? Vzpomeň si na výstup na sopku Teide na Tenerife, sotva jsi šla a tady budeš několik týdnu tak vysoko? No to jsem na tebe zvědavá.
A co tam jako hodláš jíst?
A tak bych mohla pokračovat…
Všichni moc dobře známe tento proces, který se spustí okamžitě, když se chceme pustit do něčeho nového, neznámého.
Trvalo mi několik týdnů, než jsem se s tím vším popasovala, ale rozhodnutí bylo učiněné, jedu a nějak se to poskládá.
A taky že poskládalo.
Jen co jsem si uvědomila, že děti nepřichází na svět proto, aby se jim rodiče ve všem přizpůsobili a usnadnili jim život ve všech směrech, byli tady jen a jen pro ně, ale proto že je táhne zrovna tahle maminka nebo tatínek, protože dělají přesně to, co dělají, jsou inspirativní a oni chtějí vstoupit do jejich světa a všechno to okoukat a naučit se to, došlo mi, že můžu bez obav jet.
Moje dcera mi dala zelenou a sama se začala vyptávat, cože tam budu dělat, a jaké dárečky ji přivezu a jestli je tam hodně koček a mohla bych ji nějakou vzít domů. Začala se těšit spolu se mnou.
Lukáš (tatínek mé dcery) řekl, ať jedu, že se o ni postará, zvládli to přeci, když jsem byla se skupinou na Tenerife, tak proč by to nezvládli teď.
Babička, která má normálně spousty strachů a nemůže spát, když kdokoli z nás někam letí mi řekla: “Jen jeď Verunko, je to tvůj dětský sen, a jsem moc ráda, že si ho teď můžeš splnit.” A ještě mi přidala peníze na cestu.
Přesně to se stane, když uděláme první krok a řekneme něčemu co z hloubi duše cítíme ANO. Celý vesmír se spojí, aby nás podpořil.
A tak jsem jela…
Pokračování najdeš v dalším střípku.
Chceš se na cestu do Peru vydat také? Zvu Tě na cestu v roce 2025. Více najdeš tady.
